Jóga – čím může být?

Přesto anebo možná právě proto, že měla jóga vždy povahu experimentální (někdo by řekl až eklektickou), její postupy, techniky, východiska, předpoklady a vyústění byly dříve relativně jasně definované v porovnání s dnešním pojetím jógy, kdy je význam tohoto slovo téměř homeopaticky naředěn. Dnešní stav není špatný “en bloc”, ale může přispívat k určité dezorientaci, neporozumění anebo nenaplněným očekáváním. Je užitečné si uvědomit, kam svojí jógovou praxí směřuji, kde je aktuáně její těžiště (a ono se to časem nevyhnutelně mění) a zároveň platí, že cíl neznáme nikdo, neboť hloubka sebepoznání a Života nemá žádného dna.

Jakkoliv je zkušenost nepřenositelná, Vesmír nejspíš nemá potřebu doslovně opakovat dřívější scénáře a i jógová praxe nabere u každého vždy osobitou podobu, dají se vysledovat určité principy, o kterých může být užitečné přemýšlet. Jako nic v józe, zároveň ani tyto principy není nutné brát jako neoblomný fakt, spíš jako podnět k vlastnímu experimentování, protože o nic jiného v józe ani nejde. Jóga není slepá víra ani tápání v zavanutých šlépějích těch, co šli před námi. Každý kráčíme po vlastní cestě a tím obohacujeme celek.

Zpravidla se v józe začíná praxí s fyzickým tělem – cvičením – což je dnes zdaleka nejznámější aspekt jógy. Praxe jógových pozic –  ásan – může mít nejrůznější podobu a aby fungovala, nemusí tato praxe ani jako “jóga” vypadat. Zafunguje jakákoliv forma praxe s tělem, kdy je pozornost směřována k tělu, do těla, respektuje přirozené biomechanické principy a jejím cílem není tělo prvoplánovitě trýznit. 

Právě pozornost dělá ze cvičení … “jógu”.

Kdo obejde tuto potřebu “věnovat se tělu”, ten bývá dříve či později – když ne rovnou navrácen na start – tak alespoň pod tlakem okolností přeorientován k tomu začít své fyzické tělo konečně vnímat a třeba i řešit konkrétní fyzické neduhy.

V józe je cílem praxe ásan nejen návrat do rozumného kondice, ale i dlouhodobý rozvoj vnímání fyzického těla ve všech jeho vrstvách a tím i prohlubování míry fyzického uvolnění, která předurčuje jak hluboko jsme schopni se uvolnit do bytostného středu třeba skrz nějakou formu meditační praxe. Fyzické napětí nezřídka zrcadlí nejrůznější “vnitřní” (duševní) tenze, nedořešená témata a už z tohoto pohledu je jóga mnohem více psychologií než kondičním tělocvikem, která bere v potaz, že fyzis a psyché nejsou dvě oddělené entity.

Kdo pojímá jógu jako “echt-duchovní” disciplínu a svoji lenost zaštiťuje tvrzením, že tělo je pomíjivé (či dokonce “hříšné”), nehodné pozornosti a jediné co má smysl je vyvanutí skrze kontemplaci, ten nejspíš ještě nenahlédnul, co “hmota” představuje a úrovní svého vědomí zůstává na úrovni duality “hmota-duch” (tzn. zhruba na úsvitu prvního tisíciletí n.l.). Kromě toho může být tento postoj vnějším projevem hlubokého vývojového traumatu.

Zatímco jógin/tantrik staré Indie věděl, že duševní rovina je příčinná vzhledem k rovině fyzické, chápal, že důležité je především pozvednutí vlastních etických kvalit (a hlavně nekvalit) a ty pak eventuálně jógovou, dechovou a meditační praxí dále potencoval. I proto je dobré začít spíše dříve než později reflektovat svůj vnitřní duševní vesmír – kvality a motivace, které jej utváří. Protože to všechno pak „technickou“ jógovou praxí oživujeme. Platí, že prvotní je kvalita energie a až poté následuje kvantita.  Lžička medu je lepší než sud dehtu. Svět je utvářen rezonancí “vnitřního” s “vnějším”, přepisem myšlenky a záměru – třebaže nevědomého – do hmoty.

Nikoliv jediným, ale osvědčeným způsobem jak začít objevovat hlubiny vlastního nitra – tzn. i ty hlubší vrstvy, ke kterým nemáme obvyklou sebereflexí snadný přístup – je reflexe snů, která vždy k autentické nedogmatické spiritualitě patřila. Skrze sny můžeme rozpoznávat nejrůznější vnitřní pnutí a konflikty, protichůdné tendence, odmítnuté části nás samých, nevyslyšené hlasy, nenaplněné dětské potřeby a nezpracované emoce, jednostrannost, úzkosti atd. To vše a mnohé další tvoří náš duševní prostor, vnitřní krajinu obývanou snovými personifikacemi energií, které reprezentují části (nejen) nás samých a kterou kráčíme na cestě k bytostnému středu. To je jinými slovy naše karma vetkaná doslova až do buněčných stěn. Vyhnout se jí nelze, lze s ní vlídně spolupracovat a postupně i zjišťovat, že co se zprvu zdálo býti zátěží byl ve skutečnosti dar. Opravdové setkání s vlastní bolestí je i porodní bolestí opravdového soucitu, protože nejpozději tehdy poznáváme, že jsme všichni tak trochu na jedné lodi. Člověk je člověkem díky cítícímu srdci.

Přistupujeme-li k józe utilitárně jako k pouhé technice, na předpoklady nehledíme a domníváme se, že jóga mnohé nabízí a nic moc nepožaduje, potom se nemůžeme divit, když její vyústění (jakékoliv) nebude podle našich představ. Nevím jestli to někdo řekl nebo napsal, ale po dvacetipěti letech jógy se mi to zdá dost výstižné: „kdyby lidé věděli, co všechno bude potřeba na cestě k józe “obětovat”, nikdy by nezačali. Zároveň kdyby tušili, co mohou “získat”, neváhali by ani minutu. Opravdovost je klíčem a jemnost bývá branou.

Praxe s fyzickým tělem bývá v józe doprovázena prací s vědomým dechem, který je  nosičem pozornosti, tj. energie, a má mnohé nejen zdravotní benefity. V civilnější rovině je to především aktivace parasympatiku a s tím souvisejících sebe-ozdravných a seberegulačních mechanismů.

V intenzivnější tantricko-jógové podobě se dechem mohutně potencuje energetická hladina organismu ve všech jeho vrstvách za účelem postupné alchymické proměny vlastního sebeuvědomění. K intenzivním dechovým operacím přistupuje praktikant až ve chvíli, kdy se jóga v širším pojetí stala nedílnou součástí jeho života, stojí s nohama pevně na zemi (tj. zdravě extrovertován a orientován v hmotě) a s hlavou ukotvenou v oblacích (tj. se zdravou introverzí a pokorou).

Dlouhodobě vede práce s dechem k dovednosti propojovat stav hlubokého uvolnění se stavem vnitřní bdělosti (= neusnutí), tj. k možnosti vstupovat do stavů uvolnění, které jsou ekvivalentní stavům hlubokého spánku, ovšem se zachováním určité míry bdělosti, tzn. vnášet světlo uvědomění do temnoty zapomnění. Anebo psychologicky řečeno nahlížet a třeba i vstupovat do podvědomí/nevědomí jako sebe si vědomá bytost . Tam lze spatřit, prožít a pochopit mnohé nejen ze své osobní biografie a rodové linie.

V tantrické józe se to opisuje jako vstup energie do centrálního páteřního/energetického kanálu, který bývá doprovázen zprvu často spontánními a později už řízenějšími vstupy do stavů změněného nebo rozšířeného vědomí. Tyto stavy nejsou ničím fantaskním nebo imaginárním, jsou to  osobité průvodní jevy rozvoje vědomí s možností přesunu těžiště sebeuvědomění do dalších (nefyzických) rovin skutečnosti, které nejsou o nic méně skutečné než ta hmotná. Tyto roviny by se daly zhruba členit na „duševní“, ve kterých se potkáváme především s osobnějším psychologickým „materiálem“ a posléze i duchovní, které mívají povahu archetypovou a transpersonální. Změněné či rozšířené stavy vědomí jsou nedílnou součástí lidské zkušenosti a svým způsobem i naším bytostným právem i povinností, nechceme-li rezignovat na smysl.. Přitom všem nejde o únik z každodennosti do fantazie či snění, ale naopak o rozšiřování našeho porozumění světu uvnitř i kolem nás. Zjišťujeme, že život ve hmotě je mnohem magičtější místo, než jsme si byli schopni kdy připustit a banálního na něm nemusí být vůbec nic.

Platí, že nejde o mimořádné stavy samotné a jako takové nemají veskrze žádný přínos ve chvíli, kdy si z nich nejsme schopni vzít pro každodenní fungování ve fyzické realitě cokoliv užitečného, tj. nenecháme je na sebe působit v duchu bytostné proměny. Hodnotu nemají tyto neobvyklé stavy jako takové – ať už přichází v důsledku meditativní praxe,  psychedelické zkušenosti či jinak – ale až to, co si z nich vezmeme a jak se nám podaří snést toto poznání „na zem„ a do vztahovosti.

Jinými slovy se vstupem energie do centrálního kanálu se rozšiřují cesty, kterými k nám do vědomí proudí informace a inspirace z duševních/psychologických anebo duchovních/transpersonálních rovin. To vše vede k postupné proměně chápání toho, kým jako lidé jsme a čím je anebo může být svět kolem nás. Z hlediska metodologie je ideální, když se tato proměna osobního sebepojetí odehrává spíš pomalu a civilně než prudce, neboť pak má člověk čas na daném stupni poznání “dozrát”, než zase zboří své dosavadní představy a vykročí dál. Je-li tento posun vlastního sebepojetí prudký, může na sebe vzít podobu psychospirituální krize, která je intenzivním uvržením jedince do hlubokých vod nevědomí. Než skočit do hluboké vody, je dobré se naučit plavat (a možná pak ani nebude potřeba skákat). Není nutné tlačit na pilu. Ideální výchozí a vlastně i cílový stav – není potřeba cokoliv komukoliv dokazovat (ani sobě). Psychoterapie a jóga se nevylučují, naopak.

Ideálem alchymie a tím pádem i tantry je člověk, který je v intimním kontaktu se svým nitrem (duší), vědom si esence (ducha), stojící nohama na zemi, s hlavou výše než oblaka. Inspiraci z vnitřních rovin zhmotňuje svým osobitým způsobem, prost snahy manipulovat, žije život ukotvený uprostřed společnosti a tím vším se zcela přirozeně, nenuceně a smysluplně otiskuje do lidského společenství.

Vědom si své nepatrnosti … zranitelnosti … dokonalé nedokonalosti … prost grandiozity a touhy po páchání dobra …

Uprostřed všech radostí i bolesti.

Není to Magie, je to Mystika. 

Není to Moc, je to Láska.